tibetští psi

Tibet a tibetští psi – západní Tibet 2002

V červnu 2002 jsem navštívil západní Tibet se skupinou přátel, kteří měli všichni určitou dobu nějaké spojení s Tibetem, někteří byli buddhisty, jiní byli aktivní v Tibetské společnosti Slovinska. Většinou jsme cestovali 4500 metrů nad mořem, kde jsou často cesty jen dráhy vytvořené mezi pustými horskými planinami a vysokými průchody, kde je příroda opravdu fantastická a ještě zcela divoká. Kromě mnoha ptáků jsme viděli chiru (tibetské antilopy), kiangy (divoké osly), sněžné levharty (nemohl jsem je vyfotit), rysy a dokonce vlky jen okolo 30-40 metrů od hlavní cesty.

Tibeťané, které jsme potkali, byli většinou nomádi, přátelští, veselí lidé, někteří z nich byli zvyklí vidět Evropany, ale také jsme potkali některé, kteří byli velmi nejistí, udivení naším vzhledem a jejich děti běžely pryč se slzami v očích.

Hlavním cílem naší cesty bylo putování jižní částí západního Tibetu, cestovali jsme většinou podél řeky Yarlung Tsangpo mezi Nepálem a Tibetem. Tibet je velikostí srovnatelný s Evropou, západní část je nejdivočejší a má mnohdy nepřátelské podnebí, žádné stromy, skalnaté, skoro vyprahlé planiny a neúrodné kopce, ale plné barev.

Mnozí lidé zde žijí jako nomádi, toulají se pustou zemí se svými velkými stády ovcí, koz nebo jaků. Není tady velké osídlení ani kláštery, takže je pochopitelné, že v této části nejsou žádní „luxusní“ psí mazlíci, jen velcí pracovní psi a toulaví nebo zpola toulaví psi, které je vždy možné nalézt ve smečkách blízko osídlených míst nebo cest karavan. A potkali jsme mnoho psů… pro mne samozřejmě byli velmi důležitou součástí mého putování.

Skoro všichni v naší skupině si stěžovali na vytí a ostatní psí zvuky během noci, ale já jsem je v noci neslyšel, možná jsem byl více zvyklý na psí štěkot…

S přátelskou pomocí našeho tibetského průvodce Tenzina, který plynně mluvil anglicky, jsem mohl udělat mnoho rozhovorů s Tibeťany, nejčastěji nomády, obchodníky, některými farmáři a dověděl jsem se některé nové poznatky o Tibeťanech a jejich psech.

Khyi

…Tibeťané nazývají jakéhokoli psa, ale normálně je tento název užíván pro potulné psy. Podél cesty jsou tu mnohé smečky toulavých psů. Jsou střední velikosti, s krátkou srstí, mnohdy červeně zbarvení (příležitostně jsem potkal zlaté žíhané psy) s více nebo méně zatočeným ocasem, s dost vysokýma nohama. Ve srovnání s polodivokými psy z jiných zemí (např. egyptskými párii), tito psi jsou trochu větší, nohatější, s hustou, ale nepříliš dlouhou srstí, tibetské dogy trochu připomínají hlavou. Žijí ve smečkách podél hlavních cest, křižovatek, větších osad, poutních cest. Tibeťané se o ně nestarají, ale na druhé straně jim neubližují, nechávají je žít. Užitek těchto psů je čištění… všechny poživatelné odpadky sežerou.

Do-Khyi

…je nomádský termín užívaný v západním Tibetu pro označení psů, kteří jsou typu, jaký známe v Západní Evropě, tibetské dogy. Rozdíl mezi potulnými psy a Do-Khyi je jasný, nejen v typu a velikosti, ale také v tom, jak jejich populace žije. Tito psi žijí s lidmi, leží (často přivázáni na řetězu) okolo stanů nomádů nebo před domy farmářů. Viděl jsem štěňata uvnitř stanů nomádů, takže se zdálo, že mají pro Tibeťany určitou cenu. Do-Khyi jsou chováni pro užitek a typ (který je s tím spojen), ačkoli možná ne pro určitý vzhled nebo podle standardu, jak tomu rozumíme my. Nomádi přinejmenším v západním Tibetu užívají své Do-Khyi v něčem odlišně od toho, jak jsem o tom četl… Jak je očekáváno, Do-Khyi nejsou užíváni na pasení, ale také ne! na ochranu stád ovcí, koz a jaků, když jsou na pastvinách. Na mou přímou otázku jsem dostal odpověď, že velká stáda nemohou být efektivně chráněna před smečkami vlků dvěma nebo třemi Do-Khyi, které rodina vlastní (nomádi si nemohou dovolit mít více psů), výkonnější jsou jeden nebo dva lidé-ovčáci. Jakové nepotřebují speciální ochranu, takže jsou na pastvu pouštěni sami. Jen koně jsou občas paseni jedním nebo dvěma Do-Khyi, hlavně proto, že nomádi mají většinou málo koní. Při jedné příležitosti jsem měl milou zkušenost vidět mladého Do-Khyi a koně, jak si hrají na pastvině. Často je jako prostředek komunikace mezi Tibeťany a Do-Khyi používáno hvízdání, ale nikdy ne házení předmětů, což je zase normální „komunikace“ s ovcemi a kozami. Hlavním úkolem Do-Khyi je ochrana nomádských stanů a stád, která se vracejí domů na noc. Jen někteří Do-Khyi, zvláště psi, jsou přivázáni okolo stanů většinu dne. Jejich hluboký častý hrubý štěkot byl obvyklou hudbou večerů a nocí. Další zajímavostí bylo setkání s nomády při jejich sezónní pouti z jednoho místa na druhé s celou „domácností“. Zatímco Do-Khyi jsou ponecháni sami sobě a následují celou malou karavanu v krátké vzdálenosti od ní, Sha-Khyi byli vždy přivázáni, dokonce i štěňata a mladí. Do-Khyi jsou obvyklí psi nomádů, mnohé rodiny mají dva nebo tří, některé i více, když je rodina bohatá a může si dovolit je krmit. Jsou krmeni odpadky, nejčastěji starou tsampou a vším, co lidé již nemohou jíst.. jako kostmi apod…. Takže okolo stanů můžeme vidět mnoho kostí, nějaké lebky a rohy, pečlivě „očištěné“ psy.

Do-Khyi v západním Tibetu jsou velcí, ale ne obrovští, někteří ze psů jsou skoro stejné velikosti jako malí tibetští osli. Poté, co jsem se setkal s některými Do-Khyi, byl jsem schopen říci přibližný věk většiny psů, protože potřebují čas k tomu, aby vyzráli. Na náš vkus zde většina psů vypadá, jako by je vyhladověli skoro k smrti, potřebují přibrat 10-20 kg, aby získali vzhled, na jaký jsme zvyklí zde v Evropě. S jedinou výjimkou všichni byli dlouhonozí, se silnou kostrou, velkými tlapami střední délky, silným hrudníkem (kvůli hladovění se jim srst moc neleskla)… a dva z nich, kteří patřili místním zemědělcům, vypadali více jako Do-Khyi, jak je známe my, právě proto, že měli dostatek stravy. Celkový vzhled většiny Do-Khyi byl velmi dobrý, vyvážený, s normálním zaúhlením zadních končetin. S výjimkou těch, kteří byli poraněni, všichni měli výborný lehký pohyb. Držení ocasu záleželo na náladě psů, když byli ostražití nebo při pomalé chůzi, ocas drželi zatočený nad zádí. Tito psi měli silnou, dosti velkou hlavu s dobrým stopem, tupým, dosti hlubokým čenichem a silnou spodní čelistí zdůrazněnou nepatrně převislými pysky. Skus těch tří, u kterých jsem jej mohl vidět (s pomocí smějících se majitelů) byl těsný nůžkový, skoro rovný. Srst se trochu lišila délkou, nejčastěji byla střední délky a někteří měli delší srst, někteří měli pěknou hřívu. O srst pečuje … počasí a příroda… Vzhledem k tomu, že jsem se s těmito psy setkal v červnu, byli v různých stádiích línání, mnozí z nich již s kratší letní srstí. Množství mrtvé srsti na psech jasně ukazovalo, jak hustá je jejich podsada v zimě. Obvyklou barvou Do-Khyi v této části Tibetu je černá s pálením (pálení střední intenzity), následuje černá (často s malou bílou hvězdou na prsou) a méně často zlatá „sable“, ale sable dospělých psů nevykazuje mnoho černých chlupů. Někteří z těchto zlatých měli tmavší masky, často trochu více než jen tmavý čenich, více se vyskytovali zlatí bez masky. Nebyl tam žádný Do-Khyi s více než bílým znakem na prsou, případně malinkými bílými znaky na tlapách. Nesetkal jsem se s žádným psem čokoládovým (hnědým) nebo modrým (s pálením). Když jsem mluvil s Tibeťany o Do-Khyi, opakovaně mi říkali, že černá s pálením je nejoblíbenější barva, protože tito psi mají druhý pár očí, které nikdy nespí, další barvy jsou jen „v pořádku“. Povaha psů, které jsem potkal, byla až na několik výjimek velmi rezervovaná. Mohou se zdát být velmi zuřiví, zvláště když jsou přivázáni na řetězu nebo když jsou u stanů nebo domů jejich majitelů. A když jak majitel, tak dokonce i jeho děti, psy okřiknou, psi se ztiší. Na druhé straně se chovají velmi odlišně, když je potkáte sami mimo cestu nebo pastviny. Jen málokrát jsem se dostal do jejich blízkosti, protože jednoduše ode mě odběhli, neukazujíce známky agresivity. Nejlepší Do-Khyi, jakého jsem potkal, žil blízko větší vesnice jménem Paryang. Silný, příjemný, ani ne roční pejsek byl přátelský a hravý dokonce k Evropanům, protože žil v hostinci mezi karavanními cestami. Přál jsem si ho vzít s sebou….

Sha-Khyi

…je opět normální tibetský název užívaný pro jejich lovecké psy, kteří rozhodně byli jednoho typu – „lovci očima“. Poprvé jsem viděl smečku Sha-Khyi ležíci kolem nomádských stanů blízko převozu Yarlung Tsangpo. Bylo tam pět nebo šest dospělých a já brzy poznal, že to jsou nejen lovečtí psi. Typem a velikostí byli hodně podobní salukám se skoro žádnými praporci srsti, ale neměli příliš krátkou srst, jejich lebka a čenich byli možná silnější než u saluk. Obvyklá barva Sha-Khyi, které jsem potkal, byla bílá se znaky, světle zlatá, skoro krémová, některé byly bílé s černými znaky a viděl jsem i černé s pálením. Jak již jsem řekl, jsou užíváni k lovení svišťů, zajíců, někdy antilop… a piků (druh malých hlodavců s velkýma ušima), ale tito jsou loveni jen aby se psi nasytili. Také jejich způsob lovu je podobný salukám, běhají skalnatým terénem, v lovu jsou velmi nezávislí. Sha-Khyi jsou vzácnější než Do-Khyi, setkal jsem se jen se dvěma nomádskými rodinami se smečkou těchto psů. Tyto dvě rodiny neměly velká stáda, takže lov mohl být jejich hlavní způsob obživy. Více Sha-Khyi jsem viděl, ale jen jednu nebo dvě s některou nomádskou rodinou. Je nečekané, že tyto Sha-Khyi jsou užíváni i jako vynikající hlídací a dokonce ochranní psi. Když jsem viděl několik tibetských loveckých psů ležících kolem nomádského stanu, přiblížil jsem se, abych je vyfotil. Psi začali štěkat a dokonce většina z těchto psů vyběhla od stanu a v momentu jsem byl obklopen přinejmenším deseti nebo dvanácti z nich, několik starších mě skoro kouslo. Vtom jejich majitel vyšel ze stanu…

Khyi-Apso?

Zvláštní zkušeností bylo setkání s „velkým Apso“ nebo chcete-li „Khyi-Apso“. (Tibeťané je nazývají „Apso“. Předem jsem věděl, že v části, do které jedeme, dr. Daniel Tailor-Ide nalezl některé z těchto psů a importoval je do USA. Setkal jsem se jen se třemi těmito psy, kteří opravdu vypadají jako něco mezi dlouhonohým Apso a Do-Khyi. Tito tři byli svižnější běžci než Do-Khyi, takže jsem očekával, že budou mít pod srstí lehčí stavbu těla… a úplně nejzajímavější bylo, že dva z nich byli velmi zuřiví (a chtěli napadnout náš džíp) dokonce i tehdy, když jejich majitelé ani stany nebyli nablízku. Nalezl jsem a vyfotografoval velmi pěkného líného starého psa v sídle pod Chiu Pompa blízko jezera Manasarovar. A ještě jedna drobnost o psech ze západního Tibetu… Nepotkal jsem žádného psa, který by alespoň trochu vypadal jako „cizí“, jako „import“… není divu, protože v těchto místech jsou i Číňané zřídka.

Límce

Někteří Do-Khyi je mají a někteří ne. Límce, které Do-Khyi mají, jsou většinou červené barvy a jsou udělány z dlouhé jačí srsti. Většina Sha-Khyi, které jsem viděl, také měli límce z jačí srsti, ale z kratší srsti než ty, které byly vyrobeny pro Do-Khyi, občas byly černé a často s několika saňovými zvonci. Proto jsem pochopil, že výraz „kekhor“ v této části Tibetu není znám.

Psi v Nepálu

Na naší cestě do a z Tibetu jsme se zastavili v Nepálu, většinou v Khatmandu a vesnicích podél cesty do Tibetu. A znovu jsem viděl tibetské psy a psy vůbec. Tibetští psi v Khatmandu jsou o mnoho generací jinde, než ti, co do této země přišli hlavně s uprchlíky před desítkami let a je výjimkou, když do populace přibude nějaký nový pes z Tibetu. Šance získat štěně pěkného tibetského psa v Nepálu se každým dnem snižuje. „Čistokrevní“ tibetští psi jsou velmi cenní a jsou prodáváni za ceny nad 1500 USD, což je v Nepálu velmi vysoká suma. Na druhou stranu jsou tibetští psi pro tibetské uprchlíky důležitou součástí jejich tradic a jsou k nim velmi laskaví, mají většinou malé psy, většinou Lhasa Apso a viděl jsem i několik dlouhonohých Apso (ty, které nazýváme tibetskými teriéry). Když jsem navštívil školu pro děti tibetských uprchlíků blízko Bodhnathu, Khatmandu, potkal jsem zvláštního jedince, bílého Lhasa Apso s několika černými znaky, pěkného typu i výrazu hlavy, výborné struktury srsti, s dobrou povahou, asi proto, že žil v hostinci svého majitele. Pro mne bylo nejkouzelnější zkušeností setkání se zlatým psem typu tibetského teriéra, který se procházel podél velké Stupa of Bodhnath se svojí paní, starou tibetskou ženou, následujíc ji na obvyklé večerní modlitbě. Když jsem jednou večer jel taxíkem do hotelu, viděl jsem Do-Khyi pěkného typu, který byl venku na večerní procházce se svým pánem… samozřejmě, tento pes byl na vodítku. Doufám, že mé fotografie vám řeknou něco více o těchto fascinujících psech a jejich zemi.

Se svolením autora přeložila Ing. Ivana Stašková